David Hare:
Getsemany
/Gethsemane, 2008/
společenská komedie
4 ženy, 5 mužů
Když šestnáctiletou dceru ministryně vnitra přistihnou s drogami, je to šlamastika. Tím spíš, že ministrynin manžel je zase zapletený do krajně podezřelých zahraničních obchodů. S trochou šikovnosti se dá vybruslit ze všeho, jenomže nakonec je to v podstatě jedno - skutečnou moc totiž nemá ani ministryně, a dokonce ani premiér, nýbrž jakýsi pan Fallon, podivný šíbr, o kterém sice nikdy nikdo neslyšel, ale který v tom zkrátka umí chodit...
Trpká komedie Getsemany je jednou z nejlepších her britského dramatika Davida Harea, která se roku 2008 s velkým ohlasem hrála v londýnském Národním divadle. V kontextu dnešní politické dramatiky jde o hru v mnoha ohledech výjimečnou: Hare je sice bytostně kritický, ale nejde mu o vyslovenou satiru a o demonstraci toho, jací jsou ti politici nemožní. Jeho postavy jsou živí lidé, které lze chápat a s nimiž lze cítit. Je to hra o kompromisech, o pochybnostech a o tom, jak snadno se člověk nechá připravit o ideály. Proto to také není jen hra o ministryni nebo hra o premiérovi; běží tu i o dva mladé manžele, kteří se k tomu tak nějak připletli, o bystrou a sarkastickou ministerskou dcerušku, která se neumí vyrovnat s pragmatismem svého okolí, a o někdejšího nadějného historika, který dosáhl samého dna bulvární novinařiny. Krátce řečeno - není to hra o "nich, kteří za všechno můžou", nýbrž o nás. Na rozdíl od mnoha jiných britských politických her se navíc dá na naši politickou a životní realitu bez problému vztáhnout.
Dokud bude štěkat
aneb (Ne)politické divadlo Davida Harea
MEREDITH:
Každej idiot si může vyrazit a vychrápat se se ženou svýho šéfa a nevadí to. A proč by mělo? Vždyť je to fuk. Jen jedna noc. Zapomene se. Ale když se se ženou svýho šéfa vyspí někdo z nás, hned je to ve všech novinách a my jsme pro smích. V tom je ten rozdíl. Je to systémový pokrytectví a říká se mu demokracie.
Není snad v současném britském divadle a filmu významnější a slavnější herečky, než je Judi Denchová – tím spíše, že si tato dáma své role velice pečlivě vybírá. S jednou výjimkou: „Kdykoliv mi nabídli roli u Davida Harea, vždycky jsem kývla ještě dřív, než jsem si vůbec přečetla text.“ U Davida Harea hrála Denchová vícekrát, mimo jiné hlavní roli v původním nastudování jeho u nás asi vůbec nejznámější hry Jak to vidí Amy, a není v tom mezi špičkami moderního britského i hollywoodského herectví sama: omezíme-li se jen na ty úplné špičky, najdeme mezi jeho spolupracovníky například Nicole Kidmanovou, Meryl Streepovou, Helenu Bonham Carterovou, Julianne Mooreovou, Rachel Weiszovou, Vanessu Redgraveovou, Maggie Smithovou, Ralpha Fiennese, Michaela Gambona a především Billa Nighyho, který je již řadu let jedním z nejvýraznějších hareovských herců.
I letmý pohled do Hareova životopisu je úctyhodný: vedle řady divadelních her, z nichž velkou část psal na objednávku pro londýnské Národní divadlo, vyústila jeho spolupráce s původně divadelním režisérem Stephenem Daldrym logicky v psaní scénářů pro Daldryho filmové počiny – adaptaci slavných Cunninghamových Hodin (2002), z níž se již stala bezmála filmová klasika, a neméně úspěšný filmový převod Schlinkova Předčítače (2008). Kromě toho sám již od sedmdesátých let úspěšně režíruje ve filmu a v televizi a nezanedbatelná je jeho kariéra režiséra divadelního: vedle řady her svých současníků na prknech britského Národního divadla uvedl Shakespearova Krále Leara, Vanessu Redgraveovou režíroval v premiéře i u nás známého monodramatu Rok magického myšlení Joan Didionové a sám mnohokrát vystoupil na jevišti ve dvou celovečerních autorských monolozích. Nadto jej už roku 1998 královna uvedla do šlechtického stavu – zdálo by se zkrátka, že by si sir David Hare mohl dát ruce za hlavu, nohy na stůl a o nic moc se nestarat.
Nedá: David Hare je totiž v nejlepším slova smyslu intelektuálem, který se (v zemi, kde se na rozdíl od té naší slovem intelektuál nerozumí pohrdlivý odsudek ani přehlíživé mávnutí rukou) nejen z logiky svého postavení, ale především ze své bytostné potřeby vyjadřuje ke stavu věcí veřejných. Souvisí to dost možná i s tím, že se 5. června 1947 nenarodil zrovna do slonovinové věže: je synem námořníka, kterého jeho rodina v jihoanglickém přístavním městečku viděla vždy na jeden měsíc v roce, měsíc, kdy se, řečeno s Harem, „dlouhá doba šetrnosti proměnila v okamžik hojnosti“. Prestižního vzdělání (na Cambridgi) mohl dosáhnout jen díky sociálním stipendiím, která se zrovna v šedesátých letech začala rozšiřovat – a možná i odtud plyne jistý pocit odpovědnosti vůči společnosti, s nímž tutéž společnost v jejím vlastním zájmu vytrvale tak trochu napadá.
V jednom rozhovoru parafrázuje Hare metaforu amerického dramatika Wallace Shawna: „Člověk si sedne a chce si vychutnat šálek kávy, jenomže venku štěká pes – a kdyby jen ten podělanej čokl přestal štěkat, mohl by si užít to kafe.“ Autor onoho rozhovoru, teatrolog Richard Boon, k tomu poznamenává: „Dokud ten pes bude štěkat, bude David Hare psát.“ Těch psů, kvůli kterým si nemůže David Hare v klidu užít kafe, je a bylo v britské společnosti i ve světovém dění mnoho; namátkou napsal hry o problémech anglikánské církve (Racing Demon, 1990), justice (Murmuring Judges, 1991) či dokonce privatizace britských železnic (The Permanent Way, 2003). Všechny uvedlo Národní divadlo, všechny byly úspěšné a všechny rozvířily společenskou debatu. Závěr je jasný: David Hare je autorem politických her.
Politickou hrou se ovšem v Anglii také rozumí něco trochu jiného, než u nás. V českém dramatu dob naštěstí minulých, ale částečně i v tom dnešním si pod pojmem „politická hra“ představíme ilustraci té či oné teze: buržoazie je zlo, kapitalismus je zlo, komunismus je zlo atp. Politický dramatik „po česku“ se pozná tak, že má jasno a umí ukázat na viníka. David Hare, tak jako jeho další britští kolegové, jasno nemá. Kdyby měl jasno, nepíše hry, podotýká sám Hare. Je tomu přesně naopak: Hare se chce dozvídat, což se odráží i na formě jeho her.
Dovolte drobnou související odbočku. Oč méně se v britském divadle nosí razantní režisérské uchopení a ohnutí klasických textů, jak je známe třeba z divadla německého a následně i z našeho, o to častější jsou v něm volné překlady, přepisy a modernizace takových děl, k nimž bývají povoláváni přední britští dramatici. Že si svůj díl přepisů a modernizací odpracoval a stále odpracovává David Hare (třeba na Pokoji v modrém, adaptaci Schnitzlerova Reje, kterou do češtiny přeložil Michael Žantovský), je vcelku samozřejmé – za pozornost nicméně stojí, že v rámci této specifické činnosti se (úspěšně) potkal se dvěma klasiky moderního dramatu, kteří zosobňují a tím pádem i vyžadují přístupy zdánlivě protichůdné: s Antonem Pavlovičem Čechovem a s Bertoltem Brechtem. S tím prvním pojí Hareovu dramatiku jistá empatie: postavy ve hrách Davida Harea bývají živí lidé, kteří mají myšlenky a pocity a s nimiž skutečně lze cítit. S tím druhým jej zase spojuje smysl pro ostrý řez, konfrontaci i znevěrohodňování jednoduché psychologické pravděpodobnosti. (Jen mimochodem: na hře Getsemany lze tuhle dvojakost vidět takřka instruktážně: pravidelné, přinejmenším naoko „realistické“ dialogy tu střídají výstupy psané jakoby „na stojáka“, přímé promluvy postav k publiku, které s velikým smyslem pro zkratku a nadsázku postihují vždy jakýsi vnitřní náboj postavy či situace.)
Chce-li se dramatik – tak jako, jak bylo řečeno, David Hare – dozvídat, vede jeho cesta od brechtovského epického divadla zcela logicky (a nijak zvlášť klikatě) k divadlu reportážnímu, k metodě, které se říkává verbatim neboli doslova. Tak vznikla i jedna z toho relativního mála z Hareových her, s nimiž se měl český divák možnost setkat: The Power of Yes (2009), kterou v překladu Jakuba Škorpila pod názvem Jednoduše a na cokoli vydal časopis Svět a divadlo a v režii Michala Dočekala uvedla činohra Národního divadla formou scénického čtení. Stojí na zdánlivě jednoduchém principu: autor, vystupující v textu coby postava nazvaná Autor, chodí za bankéři, burziány, novináři, ekonomy i obyčejnými lidmi a pídí se po příčinách a následcích finanční krize. Z nahraných odpovědí skutečných lidí dramatik Hare sestavuje rafinovanou koláž, která téma nasvítí z mnoha úhlů – a poutavá je právě díky tomu, že není stavěna do předem hotového vzorce a názoru.
Zdánlivým protikladem velkých „dokumentárních“ pláten, kam vedle Jednoduše a na cokoli patří mj. ona železniční The Permanent Way, jsou Hareova komorní psychologická dramata jako Skylight (1995) neboli Skleněný strop, jak hru v roce 2014 přeložil Jan Šotkovský, či Vertical Hour (2006). V první jmenované hře se během jedné mrazivé noci ve špatně vytopeném bytě setkává mladá žena se stárnoucím mužem, který býval jejím milencem – a dnes, po smrti své ženy, doufá, že by se třeba mohli vrátit k sobě. V té druhé během jedné vlahé noci na trávníku před venkovským domem navazuje stárnoucí muž zvláštní vztah s mladou ženou, kterou mu jeho syn přivedl ukázat jako svou snoubenku. Privátnější témata aby člověk pohledal, řeklo by se. Jenomže ač tu Hare vytváří plnokrevné postavy a emocionálně působivé situace, forma intimního dramatu je mu v první řadě prostředkem, jak hovořit o obecnějších, společenských tématech. Jakkoliv to s českou dějinnou zkušeností může znít skoro strašidelně, Skleněný strop je hrou o třídních rozdílech: Tom je podnikatel, majitel prosperujících restaurací a bohatý muž s nadhledem, Kyra idealistická, uvědomělá učitelka (nikoliv nepodobná Lori z Getseman), která denně dojíždí přes půlku Londýna do školy uprostřed chudinské čtvrti. A tématem Vertical Hour jsou války, především válka v Iráku: Nadya je Američanka, bývalá válečná zpravodajka, která teď vyučuje (tak jako Kyra, Lori i další Hareovy hrdinky a hrdinové) politologii na Yale, Oliver je Brit a odpůrce války.
To, že obě hry spojují otázky soukromé a otázky společensko-politické, ovšem není dramatikovou rafinovanou metodou, jak do atraktivního vztahového balíčku propašovat nepříjemné téma, nýbrž důsledkem toho, jak se to privátní a to politické v našich životech prolíná: nelze žít mimo politiku a právě tak nelze dělat politiku mimo život. To je možná vůbec klíčovým Hareovým tématem napříč různými dramatickými technikami a postupy (a konec konců i napříč uměleckými druhy – najdeme je v jeho filmových scénářích a zejména v jeho úspěšných esejích, které vyšly již v několika svazcích). Jinými prostředky k tomu směřuje i druhá Hareova slavná hra o válce v Iráku, Stuff Happens (2004), v níž jako dramatické postavy vystupují George W. Bush, Condoleezza Riceová, Colin Powell či Tony Blair a v níž Hare domýšlí, co se děje za zavřenými dveřmi v okamžicích rozhodnutí, která fatálně ovlivní světové dějiny.
Ono téma vzájemného ovlivňování osobních životů a politiky je také nosným tématem Getseman. Když měly 11. listopadu 2008 v londýnském Národním divadle premiéru, doprovodil je Hare v programu následujícím upozorněním: „Getsemany jsou mou třetí hrou pro Národní divadlo z poslední doby, která čerpá z veřejných událostí. The Permanent Way byla čirá zapsaná fakta. Stuff Happens tvořila ze třetiny fakta a ze dvou třetin představivost. Getsemany jsou ryzí fikce.“ To upozornění lze nesporně číst ironicky, ale každopádně bylo namístě: v příběhu totiž část publika i kritiky s gustem hledala skutečné aféry, jimiž se Hare inspiroval, v postavě Meredith Guestové viděla ministryni Tessu Jowellovou, jejíž manžel se údajně zapletl v daňových machinacích v Itálii, Aleca Beasleyho chápala jako obraz Tonyho Blaira a v Ottu Fallonovi spatřovala Blairova dlouholetého přítele vlivného zákulisního hráče Lorda Levyho, který byl roku 2006 zatčen v souvislosti se skandálem financování labouristické strany. To všechno je samozřejmě pravda, jenomže...
...jenomže oč konkrétněji a osobněji Getsemany čteme, o to dále se dostáváme od jejich skutečného tématu. „Hareovi nejde o satirizování jednotlivců, ale o zachycení doby, v níž neexistuje způsob, jak se zachovat správně,“ soudí teatrolog Aleks Sierz, jeden z předních odborníků na současné britské drama. „Navzdory dobrým úmyslům se ani jedné z postav hry nepodaří udělat to nejlepší možné. (...) Getsemany zkoumají stav národa spíše metaforicky než doslovně, a výsledek je emocionálně účinnější než sebelepší dokumentární hra.“ Navzdory onomu počátečnímu lehkému nepochopení (nebo snad díky němu) se inscenace těšila úspěchu – všech 74 naplánovaných repríz bylo takřka vyprodáno a Hare na hru navázal trilogií hvězdně obsazených televizních filmů ve vlastní režii a v produkci BBC (Page Eight, 2011, Turks and Caicos a Salting the Battlefield, 2014; první z nich byl pod názvem Na straně osm uveden i v České televizi), v nichž se analytik britské rozvědky (Bill Nighy) pokusí svrhnout vládu premiéra Aleca Beasleyho (Ralph Fiennes), když získá dokument prokazující jeho povědomí o amerických praktikách v tajné věznici na Guantanamu.
My coby čeští diváci máme v případě Getseman paradoxní výhodu: vůbec se nemusíme starat o pomyslnou skrývačku skutečných událostí, o kterou nakonec stejně běží až v poslední řadě. O to silněji ovšem můžeme vnímat to obecné a přesahové, co Hare o společnosti, politice a o „obyčejných“ lidech říká. Svět Getseman je světem bez kladných a záporných hrdinů: není to hra, dejme tomu, o tom, jak to mladá idealistická učitelka natře zlé a cynické ministryni. Ta učitelka totiž není zdaleka jednoznačnou postavou – a ta ministryně je naopak přes všechny chyby a nedostatky někým, komu lze bez potíží rozumět. A právě hry, která je o politice, aniž by nám ovšem o politice opakovala to, v čem se takzvanou „satirou“ neustále utvrzujeme, totiž že všichni politici jsou hloupí a/nebo zlí, je českému divadlu, myslím, silně zapotřebí.
Getsemany se na Vinohradech jmenují Nevzdávej to, což jsou názvy na první pohled protikladné: ten původní akcentuje pochyby o smyslu konání, kterými si Kristus prošel v zahradách Getsemanských. Ten nový, který vzešel z poslední scény hry, nabízí povzbuzení a útěchu. Jsou to ovšem dvě strany jedné mince, dva aspekty Hareova vidění světa. To je na něm možná totiž nejcennější: David Hare může být kritický, může být lehce cynický a docela určitě to není optimista – nikdy ale není úplným negativistou. Píše o světě nikoliv z touhy se mu vysmát, nýbrž z potřeby cosi pojmenovat. A dokud bude onen pomyslný pes štěkat, je dobře, že o něm mezi jinými píše i David Hare.
LITERATURA:
Richard Boon: About Hare: the Playwright and the Work (London: Faber and Faber, 2003).
David Hare: Obedience, Struggle and Revolt (London: Faber and Faber, 2005).
Daniel Rosenthal: The National Theatre Story (London: Oberon Books, 2013).
Aleks Sierz: Rewriting the Nation: British Theatre Today (London: Methuen Drama, 2011).
Psáno pro programovou brožuru inscenace Divadla na Vinohradech, jaro 2015.
FOTO z inscenace: Viktor Kronbauer.
FRANK:
Obvykle se podává kuře a losos. A já to docela chápu, člověk si řekne: lososa nebo kuře má rád každý. Jenomže ve skutečnosti jsou ti, co mají rádi kuře, a ti, co mají rádi lososa, jedni a titíž. Takže je to špatná taktika. Hrajete na nejnižšího společného jmenovatele. Když jdu od dubna do října na libovolnou charitativní akci, sportovní klání, svatbu, pohřeb nebo bar micva, můžu předtím zavolat do Tipsportu a vsadit svůj dům, auto a panenství své sestry na to, že tam budou mít lososa. A nikdy neprohraju. Já bych lososa nepodával nikdy. To bych nemohl. A taky bych nepodával kuře. Taky nikdy nepodávám rukolu, a ani kousíčky celeru, co ho nikdo nemá rád a nejí. A kdyby Bůh chtěl, aby se ryba jedla zablemcaná v aspiku, byl by ten recept zahrnul do Knihy Zjevení. A víte, co je vážně odporné? Studený těstovinový salát. U mě jsou k mání racčí vajíčka, jednoduchý salát niçoise, dobré bílé burgundské, a když ještě vykostíte křepelku a ogrilujete ji v jednoduché marinádě na žhavých uhlících, budou všichni dlouho do noci blažení. Lidi chtějí být blažení. A když jim k té blaženosti můžete pomoct, tak proč jim dávat lososa?.